Malamuti aneb jak to všechno začalo...

Radek začal v roce 1983 s chovem Německých krátkosrstých ohařů. Jeho druhou láskou kromě seveřanů je totiž myslivost. V podstatě se ale mezi psy pohyboval od narození. Jeho rodina propadá chovu psů už několik generací. Jeho dědeček choval psy už v roce 1929. Začal loveckými plemeny a během doby se dostal až ke psům služebním. Lovecká plemena pak dědeček neopustil až do své smrti v roce 1988. Radkův otec se zase věnoval plemeni Německý ovčák. Má za sebou řadu úspěchů ve služební kynologii. A Radkův bratr už od dětství propadl také služební kynologii, největší úspěchy zaznamenal v době své vojenské služby. Dnes fandí nám, stejně jako celá rodina, a je vítaným občasným opatrovatelem naší smečky v době naší nepřítomnosti.
S malamuty se Radek poprvé setkal v roce 1993 právě díky své zálibě v myslivosti. Se svým kamarádem často jezdil na Českomoravskou vysočinu na lov divokých prasat. Tam se také setkal s doktorem Kočím, který bydlel v nedalekých Lesonicích a choval právě tyto nádherné psy. Iva měla ke psům vždycky hodně blízko, a tak se Radek rozhodl ji překvapit a udělat jí i sobě radost. Josef měl v té době doma zrovna vrh a Radek si tak v autě domů odvážel rozkošného chlupatého medvídka. Tak jsme doma přivítali našeho prvního malamuta. Dostal jméno Nero.
Přestože to nebyl žádný krasavec, stal se okamžitě miláčkem celé rodiny. Byl prostě úžasný. A co víc, byl hrozně učenlivý, i když to chtělo trochu trpělivosti. Za chvíli chodil na procházky bez vodítka a ovládal základní cviky poslušnosti. Protože jsme v té době neměli žádného loveckého psa, rozhodli jsme se zkusit to s Nerem. Jeho vlohy pro lov byly nepřekonatelné! Ohromně citlivý nos, který se záhy naučil využívat, ho předurčil pro dohledávání střelené zvěře. Taky byl často využíván na lovech divokých prasat na Slovensku, a to až do jeho smrti v roce 2001. Když k nám v průběhu doby přišli další malamuti a my tak měli možnost se seznámit se skutečným smečkovým životem, bylo rozhodnuto...